Bob: Na úvod bych vám chtěl položit následující otázku: Je možné popřít existenci uvědomování? Začněme tímto prostým faktem, že tímto již jste. Není nutné zacházet do složitostí. Tak kdo se odváží začít? Je vás tu dost. Proč jste sem přišli? Chcete to prozkoumat? Tak tu jen tak neseďte a ptejte se, argumentujte, ať odsud neodejdete plni pochybností a otázek! Proč jste sem sakra přišli? Pokud mate nějaké nejasnosti, tak se ptejte, ať se to vyjasní.

Tazatel: Všiml jsem si, jak se mé uvědomování zaměřuje a drží mého ega. Myslím, že v něm chce opravit to, co bylo narušeno.  Rozumíte, co tím chci říci?

Bob: Moc ne. Kdo jsi – uvědomování nebo ego?

T: Chtěl bych se ztotožnit s uvědomováním, ale uvědomuji si mnoho vzorců, na základě kterých jednám.

Bob: Hmm,takže se ztotožňuješ s uvědomováním a říkáš, že uvědomování se zaměřuje na ego. A odkud si myslíš, že přichází ego, pokud ty jsi uvědomováním? Co se drží čeho? Uvědomování je tu jako první. Drží se uvědomování ega nebo se ego objevuje v uvědomování?

T: Když mě to zase unese pryč ...

Bob: Ano, samozřejmě, ze zvyku tě to unese, protože jsi to ještě pořádně neprozkoumal. Co je ego?  

T: Moje zvyklost, podmíněnost.

Bob: Ano.  Náš rozum obvykle pojmenuje naše vnímání přítomnosti jako “Já jsem”. A my k tomu během života postupně přidáváme naše další zkušenosti a události. Sami si zformujeme představu, které věříme. Věříme, že to jsme my. Zformovali jsme sami o sobě obraz, ve který věříme. Ten obraz se, živený naší vírou, stává pevnější a pevnější. A to je to čemu říkáme ego – naše vnitřní centrum, vztažný bod. A vše k tomuto imaginárnímu centru vztahujeme. A v tomto vztahu je problém, protože pokud se něco k něčemu vztahuje, tak vzniká dualita.

Ale my si ukazujeme, že v nedvojnosti dualita neexistuje. Jedno existuje bez druhého. Tedy - veškerá dualita je pouze v projevu. Víme, že ve světě nemůže být den bez noci, ticho bez zvuku, pohyb bez klidu, zima bez léta. Pokud se něco nemůže objevit duálně, neprojeví se to vůbec. Ale vše se pouze takto jeví. Projev je pouze vibrující strukturou energie, která se zdá být pevná a tuhá, stejně jako vibrující struktura energie založená na událostech a zkušenostech, které říkáme ego nebo já. To je také zdání. A bylo někdy uvědomování nějak znehodnoceno něčím, co se v něm projevovalo? A může se něco projevit bez uvědomění?

T: Ne.

Bob: Za co se tedy považuješ? Za smyšlené ego nebo za esenci, tu životní esenci, čistou energii, která proudí tělem a bez jakékoliv síly a zcela přirozeně umožňuje tělesné funkce – dýchání, bití srdce, růst vlasů a nehtů, trávení… až po buněčné dělení? O těchto věcech nemusíš vůbec přemýšlet, že? Bez této životní energie ani nemůžeš mít myšlenky, že? Bez této životní energie nemůžeš přemýšlet ani o egu! Tato esence vytváří všechny myšlenky, které jsou základem toho, čím je ego především – sbírkou představ. Za co se tedy považuješ, čím jsi? Jsi tímto přítomným bytím nebo popisem tohoto vnímání – tedy myšlenkou “Já jsem”?

T: Takže myšlenky, které se formují v mé mysli, musím zřejmě rozpoznat a přijmout, abych od nich byl osvobozen, že? 

Bob: Uvědom si, rozpoznej, čím jsou. Protože, co jsou myšlenky? Myšlenky jsou vibrující formací esence. Tou samou esencí, která je ve všem. Esence, která má různé projevy – nalezneme ji vibrující v různých strukturách, tvarech a formách. Ale je to pouze jedna vibrující esence. Základní esence. Nejsi projevenou formou. Jsi touto esencí.
Už Buddha před tisíci lety mohl říci, že prázdnota je formou. Nazval ji “vědomou prázdnotou.” To neznamená, že my jsme si vědomi, ale že tato prázdnota je vědomá - je plná uvědomování a inteligence. Projevy se objevují v prázdnotě, v prostoru. A projevy se stále různě tvoří a mění tvar. Např. zlato může mít různý vzhled -  různou formu – můžeme mít zlaté náušnice, zlatý náramek, zlatý náhrdelník – ale stále je to zlato. Stejné je to např. i s vodou – voda může mít různé projevy, ale stále je to voda. Různé formy, jedna podstata. Podstata, která se nikdy nemění. Základní esence. Takže Buddha mohl své tvrzení také obrátit a říct, že forma je vlastně prázdnotou.

T:  Mohl bych říct, že se nemohu spojit s vědomím, protože to je to, čím jsem? A myšlenky nejsou moje, a proto je nemůžu vlastnit. Jen se objevují a mizí?

Bob: To je velmi dobře řečeno, ale musíš si uvědomit, že tu nejsi “Ty”, kdo by mohl mít nějakou myšlenku. Ta velká představa “Tebe” je pouze vymyšlenou entitou. Není tím, kdo jsi. A jak jsi říkal, uvědomování nemůžeš uchopit. Není to věc. Nemá tvar, formu, ani strukturu. Ale nemůžeš toto uvědomování popřít.

Uvědomte si to, spatřete to! Je tu v této místnosti někdo, kdo si není vědom? Uvědomte si: “Ne, nejsem nevědomý” Tak – co tedy musíte být? Pokud nejste nevědomí, musíte být vědomí, uvědomující si. Změnilo se něco? Nebylo to tak vždy? Nejste tím, co si uvědomujete, ale tím, co si uvědomuje. Neuvědomujete si vědomí jako nějakou věc. Ale je to základ, ve kterém se vše objevuje, pobyde, a opět zmizí. Nic k tomu nemůže být přidáno, nic z toho nemůže být odebráno. Nelze to znečistit. Nelze to zkazit.

T: Doporučuješ nějakou praxi? Například sebedotazování? Ptát se: “kdo jsem”? 

Bob: Mnoho let si lidé kladou otázku “Kdo jsem?” a snaží se vypátrat odpověď. Spíše se ale ptejte: “Kdo pokládá tuto otázku?” než “Kdo jsem?”.Pak přijdete na to, že tazatel je otázkou samotnou. Oboje jsou pouhé myšlenky a koncepty. A otázka nemůže existovat bez tazatele a tazatel bez otázky. Zmizí-li jeden z nich, zmizí i ten druhý. Kam nás to tedy dovede?

T: Ale není tohle právě smyslem praktikování? Rozpustit své “já”?

Bob: Jak dlouho už provádíš své techniky?

T: No já příliš nepraktikuji.

Bob: Tak čeho se obáváš?

T: Jen mne zajímá, jestli doporučuješ nějaké techniky…

Bob: Ne, já určitě ne. Neboť “já” je příčinou všech problémů. A kdo by vlastně praktikoval? Bylo by to “já”, které praktikuje, aby dosáhlo konce svého praktikování. Jestliže se ptáte: “kdo je tazatel?”, “kdo se ptá?”. Odpovědí je: “jsem to já”.

T: Nepochází tyto techniky z metody tzv. neti-neti (ani toto, ani toto), o které si Ramana Maháriši myslel, že vytváří příliš mnoho mentální aktivity? 

Bob: V ptaní se “Kdo jsem já, kdo jsem já?” vynakládáme mnoho mentální aktivity. A lidé se na to ptají roky a nikdy nenaleznou odpověď. Proč? Možná se dívají nesprávným směrem. Pro odpověď se obracejí na svou mysl.  Co je špatného na tom, co se děje právě teď, když o tom nezačneme přemýšlet?

Když přestaneme přemýšlet, co se stane? Nic. Nemůžeme říci, je-li to dobré nebo špatné, ale přitom nepřestáváme dýchat, srdce nepřestává bít, vlasy a nehty stále rostou – pozastavili jsme myšlení a přesto se v nás děje mnoho činností. A v této chvíli, v tento moment, jsme tu dříve než mysl – jsme základem, do kterého přichází další myšlenka. Pokud bychom byli touto myšlenkou – pak tedy, když jí zastavíme – bude to i náš konec. Ale my tím neskončíme. Přichází další a další myšlenky. A tímto si uvědomujeme rozdíl mezi čistou inteligencí a myšlením.

T: Takže se zaměřuješ na “mananasa” - zničení myšlenky?

Bob: Kdo se ji chystá zničit? Myšlenku vytváříš ty nebo se myšlenky objevují?

T: Myšlenky se objevují.

Bob: Správně. A myšlenka je tatáž základní esence – jen v jiné formě, jiné struktuře. Není třeba ji ničit. Nech ji jen objevit, pozoruj ji – a ona zase zmizí – a tebe to nemusí nijak zatížit.

Použijme metafory. Půjdete dolů k oceánu a já vám řeknu, abyste mi přinesli kbelík modré vody z moře. Budete si myslet, že jsem blázen. Vy víte, že nikdy nemůžete získat kbelík modré vody z moře. Ale moře se vám vždycky bude jevit jako modré! Jistě, můžete sejít k moři a obdivovat ho, jak je krásně modré, nádherně modré, atd. atd. Ale přitom víte, že ta voda nebyla, není a nikdy nebude modrá! Ale i přesto se vám stále bude moře jevit jako modré, ale nejste tím nijak svázáni.

Starý text říká: “Poznej pravdu a pravda Tě osvobodí.”  V momentě, kdy víte, že nejste entitou sestávající se pouze z těla a mysli, tak víte, že nejste oddělenou osobou a jste od této představy osvobozeni. Už tomu nemůžete věřit. Přesto stále myslíte, vidíte, cítíte…

Kdo to tedy dělá? Není to stále ta samá esence?  Esence, která bije srdcem, dýchá a také přemýšlí. Přemýšlení nevytváří nějaký “myslící”, myšlení se děje. Když říkáte “Já myslím”, vytváříte subjekt – toho, kdo myslí – a zároveň i objekt – myšlenku. Vytváříte dualitu mimo ne-dualitu. V momentě, kdy myšlení, zrak, chuť, hmat, čich a sluch fungují, objevuje se myšlenka: “Já vidím. Já vidím židli.” Právě tímto vznikl subjekt/objekt – dualita. Shakespeare řekl již před lety: “Nic není samo o sobě ani dobré ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme.”

Totéž tvrdil i Nisargadatta. Absolutně nic vám nemůže způsobit žádné potíže. Pouze ve vaší představě. Váš problém vzniká pouze tím, co si představujete, myslíte. Ale vás to již nemusí zatěžovat. Vy víte, že myšlení je jen vibrující a měnící se energie, základní esence – jen v jiné formě. V momentě, kdy si toto uvědomíte, pak tu už není nic, co by vás mohlo svazovat. Dříve jsme si mysleli, že “já” je něco skutečného a vše jsme k tomu vztáhli. Vytvořili jsme fikci – naše ego (referenční bod, vnitřní centrum), něco, co může mít problém.

T: Tedy jednoduše řečeno – dovolme egu zmizet – skončeme s identifikací?

Bob: Pochop, že ego je fikce. Nikdy neexistovalo. To je to, co potřebuješ udělat.


Zdroj: https://urbangurumagazine.com/?p=522
Překlad: Kateřina

Témata tohoto článku: Sailor Bob

Otázka: Jak se cítíte a fungujete jakožto jednotlivec ve světě?

Sailor Bob: Je to prožív-ání bez vytváření kohosi prožív-ajícího a čehosi prožív-aného.

Řeknu-li: „Já prožívám toto“, vytvořím tak pseudosubjekt, entitu, jednotlivce, který něcoprožil. Ale prožív-ající by tu bez onoho prožív-ání nemohl být. Koncovka „-ní“ nám říká, že je tu něco, co se děje bezprostředně v daném okamžiku. Ono vidění, slyšení, chutnání, dotýkání, cítění. Vidění dříve než je vytvořen vidící a viděné.

Vidíte, že to nejsou oddělené věci – jsou to jen dva konce jedné hole. Prožív-ající by nemohl existovat bez prožívání a stejně tak by nemohlo existovat prožív-ané bez prožívání. Nemohl by existovat vid-ící bez vid-ění, ani vid-ěné bez vid-ění.

Takže vidíte, že pozorovatel a pozorované, prožívající a prožívané jsou vše jen pojmy. Jsou jen oním prožíváním. Takhle ve skutečnosti funguje to, co se tady děje. A kdybych nevytvořil vid-ícího, vidění bude přesto dál pokračovat stejně přirozeně jako předtím. A slyšení se děje stejně jako vždycky. Nemohu ho přiřadit žádné entitě, protože tu nemohu najít žádnou entitu s vlastní podstatou či nezávislostí.

Takže jsem bez vztažného bodu, bez středu. Ale jestliže ono vidění a slyšení stále pokračuje a já nemohu najít žádný střed, ze kterého bych viděl, musí to být ona prázdnota sama, ze které se toto poznávání děje. Prázdnota prosycená věděním, inteligencí.

přeloženo z knihy Only That, překlad: Jan

Zdroj : www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/pouze-toto-sailor-bob-adamson/

Témata tohoto článku: prožívání, Sailor Bob

Pokračování překladu textu z knihy rozhovorů s Bobem Adamsonem:

CO JE ŠPATNÉHO NA PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU - pokud o něm nezačneš přemýšlet?

Nyní, přímo teď, slyšíš a vidíš. Prohlašuje toto slyšení „slyším?", tvrdí vidění „vidím?" Kdo to říká?

O: Ta mysl!

Když mysl takové věci tvrdí, přivlastňuje si sílu, věříc, že „já něco dělám". Jen se na to podívejme. Dokáže myšlenka „já vidím", vidět? Umí myšlenka „já slyším", slyšet? To je důkaz o tom, že myšlenky nemají žádnou sílu. A přitom ty stále vidíš a slyšíš. Toto je bezusilovné fungování, které se stále děje. Tato inteligentní energie bez úsilí probublává skrze tento tvar energie, psychosomatický aparát těla a mysli. Ty jen pozoruješ, jak se všechny tyto aktivity dějí.

O: Musím se tedy jen naučit tomu věřit.

To ale není věc víry. Je to jen o navrácení se a zření, že zde není „někdo", kdo by věřil. Vidíš pak jen to, že toto „já" je nahromaděním myšlenek a obrazem ve tvé mysli, založeným na tvé minulosti a podmiňování.

Ryzí myšlenka „já jsem" se neustále vzdaluje realitě. A protože realita stěží uchopí samu sebe, přidala (vytvořila) na sebe další podoby, které se zdají velmi skutečné a pevné, protože byly v činnosti dnem za dnem, týden za týdnem, ode dne, kdy nám byly dva roky. Nikdy to nebylo zpochybněno. A to je náš jediný problém. Jakmile to spatříte, falešné pátrání to nemůže dlouhou ustát.

Myšlenka „já", „mé", nemůže vidět. Nemůže si být vědoma. Nemůže tebou dýchat. Nemůže tlouci tvým srdcem. Bez tohoto ryzího fungování, by se nemohla spoléhat ani na to své myšlení. A přeci věří, že vládne vlastní silou.

Můžeš bez myšlenky přestat být?

O: Intelektem rozumím kompletně všemu co říkáš. Pokud bych ale řekl, že (jazyk je znovu překážka) chci znát to, co vím intelektem, jako přímou zkušenost, jak mi pomůžeš?

Přímo teď, slyšíš?

O: Ano.

Vidíš?

O: Ano.

Cítíš?

O: Ano.

Tak tohle je přímá zkušenost! Myslíš?

O: Ano.

Slyšíš tu projíždějící tramvaj?

O: Ano.

To, že je to tramvaj, víš okamžitě, ještě než se ti to objevilo v mysli, jako myšlenka. To je činnost ryzí inteligence, která zaznamenává vše, takové jaké to je. Ve zlomku vteřiny později řekneš „to je tramvaj" nebo „někdo zakašlal" nebo „někdo se přestěhoval". V té chvíli jsi sestoupil z ostří břitu. Před tímto je čistá registrace všeho co je, jaké to je. Sama ryzí inteligence se nemění. Nehýbe se. Je jako zrcadlo; reflektuje vše takové, jaké to je. Ale rozdíl od zrcadla je v tom, že zrcadlo musí mít nějaký předmět.

Čirá inteligence září jako slunce sama ze sebe. Všechny vibrace a pohyby energie jsou registrovány, ve své „takovosti". A najednou přijde mysl se svým rozlišování, preferencemi a srovnáváním. Povahou mysli je dělení. Povahou projevu je být v páru opozic. Mohlo by být ticho bez zvuku? Existuje nehybnost bez pohybu? Jak by jsi je porovnával bez protikladů? Z takovéto perspektivy všech opaků, neexistuje žádné velké strašidlo. Jsou pochopeny v tom, jaké jsou.

Tvá bezprostřední zkušenost je přímo zde, v přítomném nyní. Je to vždy přímá zkušenost. Úplně přestaň! (Pauza)

Mysl od Toho začíná uhýbat s komentáři „co když je to takové a takové", že? Slyšení! Vidění! Cítění! Žití! Dýchání! Okamžitě! Je To bezprostřední! Všimneš si, že Toto je vždy první a hlavní. Je to jen zvykem mysli přidržovat se (něčeho) a zdánlivě tě od Toho odsouvat. Ale kdy se To děje? Není To v přítomnosti? Myslet můžeš jen v Této současné době. Pokud myslíš na minulost, musíš o ní dumat jen nyní. Uvažuješ-li o budoucnosti, nejde To jindy než v přítomnosti. Nikdy jsi se od Toho nepohnul. Jen se ti to tak domněle zdá.

S trochou bystrého uvědomění uvidíš, co se opravdu děje, budeš tím pak omezen? Ne. Protože spatříš tuto falešnost. Nebude ti to bránit v přístupu k minulosti nebo budoucnosti, jen tomu porozumíš. Nahlídneš skrze iluzi.

O: Jak funguje džňánin (mudrc)?

Stejně jako kdokoliv jiný. Činnost se děje. Ale on ví, že zde není žádný osobní konatel, protože je jasně zřeno, že zde nemůže být osoba. Idea osoby je mylným přesvědčením; vírou v „můj" pocit oddělenosti.

Pokud vidíš, že zde není žádné „já", musíš vidět a chápat i to, že zde nejsou ani žádní „druzí". Vím, že zde není žádné centrum (odkazující na sebe sama) a zrovna tak vím, že ani tam není žádné centrum (označující tazatele). Kdo je potom lepší? Kdo je horší? Čeho se lze obávat? Koho pak potřebuji nenávidět a nesnášet?

O: Pokud zde není centrum, jak můžeš mít vědomí?

Vědomí je vše, co je. Není „kdo" by měl mít vědomí. Celek je vědomím.

O: Ve své vědomé mysli mám intelektuální uvědomění, že zde není oddělenost, a že zakusím zkušenost tohoto uvědomění. Je to to nejlepší, co může mysl učinit?

Nyní dýcháš, vidíš a slyšíš. Vše se děje. Je zde nyní, nějaká potřeba po „já", které svolí k tomu, aby se to tak dělo?

O: Ne.

Ale zdá se to tak, že ano?

O: Jakmile jdeš do myšlenek, zdá se, že to tak je.

Ano, ale pokud porozumíš, že je to pouze zdání, změní se to?

O: Ne, nemyslím si.

Podívej, přeci chápeš, že obloha není modrá. Obloha je pouze prostor. Když se dostaneš letadlem třicet tisíc stop vysoko nad zem, prostor je všude kolem tebe, je stále čistý a prázdný. Modrá je vždy jen tím dalším... Uvěřili jsme v modrou, ale když pochopíš, že obloha nenímodrá, budeš vidět nadále stejnou modrost. Teprve teď plně znáš její pravou povahu. (To je další co řekl Kristus: „poznej pravdu a pravda tě osvobodí" - že nejsi oddělená bytost!).

Nyní, To sebe zakouší a vyjadřuje, skrze všechnu tu rozmanitost. Pes má charakteristické rysy psa. Kočka má vlastnosti kočky. Tak zvaná lidská bytost, je charakteristická typickým fungováním lidské bytosti, s jejím tělem a myslí, atd. Plná znalost toho, že tím nejsi, nemá přece vliv na funkce. Stále se To děje. Jak se praví v jednom zenovém textu: „před osvícením, štípu dříví, nosím vodu. Po osvícení, štípu dříví, nosím vodu". Dříve, To bylo prací, která se konala „mnou" (měl jsem nebo neměl jsem ji rád). Potom, je To jen částí činnosti, částí Toho, co se děje.

O: Ale povaha mysli přeci ovlivňuje činnost světa.

Přesně

O: to znamená, že tvůj život a to, co se stane, závisí na tvém uvědomění.

Ano, jinými slovy - ty jsi žit.

O: Teoreticky, mohl bych se jít například projít k zálivu Port Philips, a utišit bouři.

Ano, přesně! Ze stejné energie, kterou obsahuje atom, jak víme, pochází i vesmír. Kolik atomů je v lidském těle? Podívej jaká je tam potenciální energie. Co ji zastavuje, nyní? Myslíme si, „jsem oddělená bytost". Sami ji blokujeme. Slovo je překážkou.

O: Není to tedy záležitost jak dostat Pravdu či Jednotu k tomuto stupni vědomí? Řekněme, že tato úroveň vědomí není schopna žít jako jednota, protože je sama v Jednotě... Je to iluze separace.

Ano, ale ty rozděluješ Jednotu. Ona je jedním univerzálním vědomím. To je rovněž léčka. Jsi žit, co bys dělal? Odstraň co nejvíce blokování a přesvědčení o oddělenosti, a nech jen proudit živost; To je „odbrždění".

O: Jak uhneš z cesty? Je to jako když se o to někdo pokouší, že?

Ano, to je správné. Špatně vyjádřeno, jít z cesty. Jen vidíš tu nepravost a pokračuješ v dívání. Podívej, pokračuje ve zkoumání a spatříš faleš tak zvané osoby.

O: Ano, cítím jak se taková osoba dívá, jak se dívá, že zde není žádná osoba.

To, co se stane, je nejprve mimo vše co je, je dívání. Jako příklad si vezmi tamtu židli. Přijdou myšlenky „vidím židli". Může se objevit nějaká asociace se židlí, kterou nemám rád. Barva je špatná, či cokoliv. Čili, psychologická odpověď na toto vidění je „mám to rád" nebo „nemám to rád". Proces vidění se rozdělí na vidoucího, na obrázek, který nemá rád tu židli. Ta židle, která je pojmenovaná na základě paměti, se stane viděným, objektem. Před tím, je zde ale v bezprostředné okamžitosti registrace, zaznamenání vidění. Toto vidění obsahuje židli i odpověď. Ale psychologickou odpovědí, je „mé", se všemi svými libostmi a nelibostmi. Jeho předpojatosti a náklonnosti, jsou vším, čím osoba je.

Pokud si To uvědomuji - stejně tak jako, že vidím židli - co se potom stane? V Tom uvědomění je pouze vidění, ne jen pseudo-klamu-objektu, ale rovněž i pseudo-subjektu. Pokud je s tím nakládáno s vírou, že „já To vidím" - věří-li pseudo-subjekt v sílu reality, vidí i tak i objekt. To je vše, co se objektivně děje. První, co vidíš jako objekt, je povrch (tvého) těla. Ale my jej nebereme jako objekt. Chápeme jej jako subjekt.

O: co je tím, co zastavuje okamžitou transformaci, pokud toto slyším? Proč mohu o tom slyšet, ale nepůsobí to? Je to proto, že slyším skrze mysl, která filtruje, nebo je to nepřítomností času?

Nic z toho se neděje na „zazvonění zvonku".

O: Ó ano.

Když je To rozpoznáno - ne jen chápáno rozumem, ale rozpoznáno jako Pravda, potom je To tebou. Nemusí To vyvstat po dni či týdnu, ale v určitý čas se To vynoří ve tvé živosti, a řekneš, „ó, To je ono!". Pak To budeš znát svým vlastním pochopením. Mohou to být stejná nebo jiná slova. Se znalosti Toho, rozpoznáním a porozuměním, je To uchopeno (pochopeno). A bude To pokračovat.

Pokud můžeš dělat to samé s centrem já, jak jsem o tom mluvil - pozorování jeho falešnosti, že je to pouze obraz, který nemá žádnou podstatu - pak se to odstraní ihned. Mysl bude myslet způsobem, jakým vždy myslela. Tak dlouho, jak máš tělo, budeš mít i mysl. Myšlení bude pokračovat stejnou cestou. Mysl nemůže myslet jiným způsobem, než v páru protikladů. Když tomu porozumíš, nejsi tím již déle svázán. Staré myšlenkové vzorce vyvstanou a na chvíli tě chytí, ale nebudou již takové intenzity, a budou-li tě déle provázet, budou tě i méně otravovat.

O: Je správné říci následující? Pro zjevení pohybu - energie fyzického pohybu, kterou vidíme - pro projev tohoto pohybu, zde musí být něco pevného, na čem se to objevuje?

Není to pevného skupenství. Je to spíše jako odrážející povrch zrcadla. Jako slunce, které září v nebi - může znát slunce temno? Ne. Když nemůže znát temno, může znát světlo? Ne! A přeci ze sebe září. Jeho povahou je svítit. Přirozeností organismu těla a mysli je nyní: vyzařovat skrze oči; slyšení skrze uši. Je To stejná inteligence, energie. Přirozeností je zářit. Kdy ž To překryjeme zamračenou myslí, staneme se depresivními a úzkostnými bytostmi.

Dovol té esenci, aby uvnitř tebe zářila. Nech ji zářit skrze tvé rozjasněné oči. Nech ji prostoupit celou svou fyzickou bytostí se svými léčivými schopnostmi. Ta esence zde byla ještě dříve než se zformoval mozek. Zrovna teď To tebou pulsuje a vibruje. Je To stále jedna a ta samá energie. Je jí „celá Tato přítomnost".

O: Jak se k ní dostanu? Už vím, že jí jsem. Jak ji mohu myslí vnímat?

Jen zři tu lživost „já". Pak tě (ta neupřímnost) opustí.

O: Rozumím tomu, ale neděje se to. Uskutečňuješ to nyní?

Děje se To přímo teď! Slyšíš. Vidíš. Tato činnost probíhá jako „čistá zkušenost", přímo v Tuto chvíli. Problémy se objevují, protože hledáš něco, co nelze uchopit myslí, a říkáš: „to je ono!". Podívej, hledáš zkušenost v mysli a říkáš „ach!". To je tím. Vše co děláš, je snahou nacpat to do paměti, a pak s radostí pokračovat v hledání něčeho jiného.

Když Gíta tvrdí: „oheň To nemůže spálit; voda To nemůže potopit; vítr To nemlže vysušit; meč To nemůže rozseknout", co to vše znamená? Proč To nemůže meč rozseknout? Protože To obsahuje všechny ty věci, včetně meče. Odpověď v mysli nikdy nenajdeš. To obsahuje mysl. Mysl To nemůže nikdy pojmout. Jak jsme již poukázali dříve, To je zde ještě před myšlenkou „já jsem", jsi si Toho vědomý?

O: Ano.

Přesně! To je ono! Ale nemůžeš o Tom nic říci! To nemusí mysli znít dobře, protože ta hledá nějakou zkušenost. Je To velmi jemné.

O: Proč s tím nemohu zůstat?

Kdy se od Toho vzdaluješ?

O: Když se dostaví mysl.

A kdy se Tomu tak děje?

O: Jak to myslíš?

Když vyvstane mysl, není To v přítomnosti?

O: Ano.

Dobrá, pořád jsi s Tím. Jen zdánlivě jsi se od Toho vzdálil. Je zde minulost, pokud o Tom nepřemýšlíš?

O: Ne, není zde.

Je zde jen nyní! Vidíš tedy, že minulost je jen představou ve tvé mysli - idejí o minulé chvíli, minulého týdne, nebo včerejška, ale děje se To v přítomnosti. Ty se pouze domníváš, že jsi se od Této chvíle vzdálil. To samé se děje s předjímáním a představami o zítřku, vzdalují tě od nynějška.

O: Jak mohu zastavit takové představy?

Není třeba nic zastavovat, pokud porozumíš Tomu, že přítomnost je zde neustále. Kdy se To děje? Jen si polož tuto otázku. Kdy se vše Toto děje? Zřejmou odpovědí je, že vše se může odehrávat jen nyní. Existuje tedy cokoliv jiného než přítomnost? To dění samotné, je pohybem energie. Myšlenky jsou jemným zvukem. Zvuk je energií a energie je vibrací. Je To omni-prezence; „veškerá přítomnost". A její znalost, její uvědomování si, vědomí že „jsem", Tato čistá znalost je „veškerým věděním", omni-znalostí.

Připravil: Koan

Zdroj : www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/odpoved-neni-v-mysli-ii-sailor-bob-adamson/

Témata tohoto článku: mysl, Sailor Bob